Menu Zavřeno

Ženy ve světových dějinách : MODUL 6

Jaký je jazyk dobývání? Jakým jazykem mluví lidé, když bojují o půdu a autonomii nebo se setkávají při vyjednávání? Během dobývání Mexika se nově prosadily španělština a nahuatl – mateřské jazyky dobyvatelů a Mexičanů. Na počátku 16. století se v Mezoamerice mluvilo maysky, otomí a stovkami dalších jazyků. Hernán Cortés však rozuměl pouze španělštině. Kdykoli se setkal s domorodými spojenci nebo se střetl s nepřáteli, kdykoli sháněl jídlo pro své muže nebo hledal cestu horským terénem, spoléhal na nebezpečné a delikátní překlady. V počátcích se překládalo ze španělštiny do mayštiny a pak do nahuatlu, později z nahuatlu do španělštiny nebo naopak. V letech 1519 až 1526 Cortés důvěřoval překladům a radám ženy, která cestovala napříč Mexikem po jeho boku. Španělsky se jmenovala doña Marina, nahuatlsky Malintzin. Dnes se jí často říká Malinche.

Životopis doña Mariny
V roce 1519, krátce po Cortésově příchodu na pobřeží Mexického zálivu, byla tato mladá žena jednou z 20 otrokyň, které španělským conquistadorům nabídl mayský vládce. Pokřtěná jako Marina vynikala neobyčejnými schopnostmi a stala se nástrojem logistických ambicí a politických snah Španělů. Sloužila jako překladatelka, vyjednavačka a kulturní prostřednice. Byla také Cortésovou konkubínou a porodila jim syna Martína. V roce 1524 se provdala za conquistadora Juana de Jaramillo a opět se stala matkou – tentokrát dcery Maríi.

Každodenní běh života doña Mariny nelze dobře zdokumentovat. V dětství se jí možná dostalo formálního vzdělání, ale trpěla také opuštěním a otroctvím. A při vší úctě, kterou titul „doña“ a uctivý přívlastek „-tzin“ (v Malintzinu) naznačují, prožívala těžké dny. Přežila masakr původních obyvatel v Cholule, dobytí Tenochtitlánu, vyčerpávající pochod s Cortésem a jeho muži do Hondurasu a zpět. Byla svědkem smrti stovek lidí a porodila děti dvěma Španělům. Ať už byla její schopnost vyjednávat o kulturních rozdílech jakákoli, zemřela jako mladá žena – v roce 1527 nebo před ním – a pravděpodobně jí nebylo více než 25 let.

Prameny z 16. století – doña Marina a Malintzin
Stejně jako u mnoha jiných žen z minulosti se nedochovala žádná skutečná slova doña Mariny, ačkoli popisy sepsané conquistadory, kteří ji znali a spoléhali na ni, zdůrazňují její jazykové schopnosti. Bernal Díaz del Castillo, který pochodoval s Cortésem, tvrdí, že byla krásná a inteligentní, uměla mluvit nahuatl a maysky. Říká, že bez ní by Španělé mexickému jazyku nerozuměli. Díazovo vyprávění je nejvelkorysejší ze všech conquistadorů, ale bylo napsáno desítky let po dobytí – jeho očité svědectví je filtrováno vzpomínkami. Naproti tomu conquistador, který tuto ženu znal nejlépe, Hernán Cortés, zmiňuje doňu Marinu ve svých dopisech španělskému králi pouze dvakrát. Její vystoupení ve druhém dopise se stalo nejznámějším. Zde ji nepopisuje jménem, ale jako „la lengua… que es una India desta tierra“ (jazyk, překladatelka… která je indiánkou této země).

Domorodé prameny ze 16. století líčí Malintzinu prostřednictvím jejích činů. Florentský kodex, jeden z nejrozsáhlejších nahuatlských popisů dobývání, naznačuje Malintzininu statečnost – například když mluví ze střechy paláce a nařizuje přinést Španělům jídlo nebo jindy zlato. Na vizuálních vyobrazeních se Malintzin objevuje jako dobře oblečená mladá žena, často stojící mezi muži, kteří komunikují a vyjednávají prostřednictvím jejích jazykových schopností. Výjevy z Lienzo de Tlaxcala, dnes již jen fragmenty z většího souboru obrazů, čerpají z předkonkvistických malířských technik a konvencí. Stejně jako Malintzinová sama, i Lienzo se pohybuje na pomezí domorodé praxe z doby před dobytím a evropské intervence. Domorodé obrazy Malintzin ze 16. století nenesou signaturu svého tvůrce a mnohé z nich pocházejí z doby po její smrti. Zda by některý z těchto obrazů schválila, nemůžeme říci. Protože se na domorodých vyobrazeních z doby dobytí objevuje tak málo žen, její opakovaný výskyt potvrzuje, že si Nahuové, a nejen Španělé, uvědomovali její význam.

Současné prameny – Malinche, Doña Marina, Malintzin
Od 16. století nezůstala pověst doña Mariny ani statická, ani ustálená. Někteří ji odsuzovali jako zrádkyni a kolaborantku, protože pomáhala Španělům, čímž urychlila zánik původního Mexika a nástup cizí nadvlády. Podle jiných byla dokonalou stratégkou. Předána Cortésovi jako otrokyně a nucena cestovat po jeho boku, jaké byly její možnosti přežití, pokud by nepřekládala, pokud by mu neporodila dítě? A protože porodila Cortésovi syna, byla doña Marina považována za matku prvního mexického mestice. Jejich dítě nemohlo být první, ale její svazek s Cortésem – doslova i metaforicky – ji neoddělitelně spojuje s dějinami mestizaje.

Mnoho mexických textů a obrazů vypovídá o tomto rozporuplném chápání. Mezi dvě známá díla z poloviny 20. století patří obraz Antonia Ruize El sueño de la Malinche („Sen o Malinche“) a esej Octavia Paze „Synové Malinche“, v níž hanobí doňu Marinu jako znesvářenou matku mexického národa.

Nejnověji, na přelomu 60. a 70. let, začali příběh Malinche přehodnocovat chicanští spisovatelé, umělci a aktivisté. V pramenech ze 16. století nenašli ani oběť, ani zrádkyni, ale sílu přeživší. Malinche si svůj osud nevybrala, ale ani se tváří v tvář nepřízni osudu nezhroutila. Básně Adaljizy Sosy-Ridellové a Carmen Tafolly zkoumají Malinčin osud a její schopnost vyjednávat s obtížnými a soupeřícími kulturními požadavky. Jejich vyprávění se rovněž potýkají s násilím kolonizace – v historii, v Mexiku i ve Spojených státech. Dějiny, které vyprávějí, jsou dějinami domorodých a chicanských žen, ale také dějinami měnících se politických hranic.

Násilí španělského dobytí a hádky, které rozpoutalo, přetrvávají i v současnosti. Připomínáme si to při srovnání dvou současných uměleckých děl: La Malinche od Santa Barraza a Malinche od Jimmieho Durhama. První z nich, které zobrazuje krásnou, životodárnou Malinčinu, je drobný obrázek vytvořený na kovu, evokuje ex-voto a další devocionálie z Mexika. Nepopírá sice hrůzy křesťanského dobývání, ale vykresluje svět, kde krása a násilí koexistují. Naproti tomu socha Jimmieho Durhama zdůrazňuje temnější stránku historie Malinche. V Durhamově vizi není nic spásného – Malinche sice nosí šperky a ve vlasech má peří, ale žádná krása nevyplouvá na povrch, žádná naděje nevzniká.

Je některý z těchto obrazů méně „pravdivý“ než doña Marina z Díazových nostalgických vzpomínek nebo Malintzin, kterou popisují nahuští písaři ve Florentském kodexu? To je jedna z otázek, které tato sbírka pramenů klade. Druhá otázka, kterou vyvolávají: mají dějiny života jednotlivce svůj konec? Tím, že tyto prameny naznačují, jak se život jedné ženy formoval a následně přetvářel v průběhu 20. století, a mapují posmrtný život Malinche, naznačují, že historie je nejživější, když se nesnaží pochopit jednotlivce pouze v jednom okamžiku minulosti. Abychom tedy porozuměli jazyku dobývání, bude možná nutné prozkoumat, jak živí vzpomínají na zesnulé a jak dávná vyprávění přetvářejí současnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *