Menu Zavřeno

Proč mě moje snacha nenávidí?

Nedávno jsem přemýšlel o plotech, což mě následně přivedlo k úvahám o zdech. „Jaký je mezi nimi rozdíl?“ ptám se. Ptám se sám sebe. Zeď se zdá být neproniknutelná; plot má případně branku nebo ne, laťky, skrz které je vidět, liány, které podél něj rostou. Přesto kromě skutečných plotů existují i ploty neviditelné – takové, které můžete cítit, i když tam nejsou. Tyto stínové struktury se objevují v rodinách mezi lidmi, kteří jsou navzájem pokrevně nebo manželsky spřízněni. Rozdělují stejně jistě jako betonové zdi a způsobují konflikty a zranění.

Neviditelný plot mezi ženami v rodině zarazí i ty nejodvážnější a antagonistické vztahy mezi tchyněmi a snachami jsou obzvlášť zžíravé. Zmateně a se smutkem slýchám, jak si MIL kladou stejnou otázku: „Proč mě moje TCHÝNĚ nenávidí?“. I já jsem se nad touto otázkou zamýšlela s jistými rozpaky. Zejména s bývalou DIL jsme byly jako olej a voda. Nedokázaly jsme si vytvořit pouto. Měla jsem pocit, že jsem selhala. Ale příznaky byly všude – vylučování z rodinných akcí, ignorování nebo odmítání pozvánek, a když přišla vnučka, pravidla, jak často se s ní vídat, a pravidla týkající se péče o dítě. Nebyla jsem sama. Jedna kamarádka se svěřila, že jí její DIL předala na stroji napsaný list s pravidly, co má a nemá dělat, když dostala hodinu dvě o samotě s vnoučetem. „Jak si myslí, že můj syn zvládl dětství?“ bědovala. „To je tak urážlivé.“

Ale proč to musí fungovat zrovna takhle?“

Všichni známe ten barnumský citát: „Syn je synem, dokud si ho nevezme žena, dcera je dcerou po zbytek života.“

Všichni známe ten barnumský citát. Vzpomínám si, že jsem měla pocit, že se mí drazí chlapci nikdy nemohou vyrovnat tomu, že mám dceru. Jak jsem byla slepá. Tehdy jsem nevěděla, že dnešní studie ukazují, že žena, která má dceru, se snáze orientuje v roli otcovské babičky. Možná jí dcera dala vnouče a to zmírňuje ránu, když se DIL při narození dítěte obrátí na vlastní matku. Přiznejme si to: žena má nejblíže k vlastní matce, když přivede na svět dítě. Koneckonců, kam jinam se žena obrátí, když je novopečenou matkou? Pocit, že se cítíte jako „druhořadý“ prarodič, tolik nebolí, když je tu dcera, která vychýlí misky vah do rovnováhy. V důsledku toho jsem se potýkala s tím, co jsem cítila jako ztrátu svých milovaných synů s jejich manželkami – svazky, které jsou naprosto přirozené, manželství, která jsem podporovala. Naštěstí mohu nyní oznámit, že moje současná DIL a bývalá DIL jsou milí, velkorysí lidé, které nyní považuji za vzácné přátele.

Stresující otázka však stále přetrvává. Rozhodla jsem se tedy udělat anketu a zeptat se cizích žen, zda vedle nich sedí v letadle nebo při náhodném setkání v kavárně. Otázka byla jednoduchá. „Mohu se zeptat, máte tchyni? Pokud odpověděla kladně a zvědavě, pustil jsem se do toho. „Jaký je váš vztah s vaší tchyní?“ „Ano,“ odpověděla jsem. Objevily se příběhy o invazivních MIL, bezradných MIL, dotěrných MIL a DIL, které uváděly, že jejich život je tak nabitý prací, dětmi a manželem, že nemají čas ani energii na udržování vztahu s MIL. Existovala jedna zářná výjimka: „Moje tchyně je moje nejlepší kamarádka. Dokonce spolu i cestujeme. Sama!“

Ale odpověď, která mě jednoduše postavila na nohy, přišla od praktické zdravotní sestry na závěr vyšetření. Vstala, zastavila se a podívala se z okna. „Trvalo nám s mojí MIL dlouho, než jsme se poznaly. Poprvé jsme s manželem jeli navštívit její maminku o Vánocích.“

Rychle jsem to vypočítala. Její máma. Vysvětlila: „Můj manžel má jednu sestru a dva bratry. Já mám sestru dvojče, která je také lesbička, a dva bratry. Nikdo z nás nemá tradiční vztah. Všichni jsme buď svobodní, gayové, rozvedení, nebo máme vážný vztah. Když jsem se poprvé setkal se svou MIL, sledoval jsem, jak prochází několika různými partnerskými vztahy. Hodně jsem si ji vážil. Se svým manželem jsou manželé už 40 let a my přicházíme. Ke všem se chovala laskavě. Postupem času jsme se s respektem a laskavostí navzájem poznávali. Neměl jsem nepřiměřená očekávání. Dovolili jsme si vybudovat důvěru. Teď se rádi vídáme a sdílíme své životy. Víte, překvapení nikdy nekončí.“

Moje mysl se po našem rozhovoru zklidnila; uvědomil jsem si, že zaměření mého hledání bylo příliš úzké. V dnešních měnících se rodinách se výzvy mezi ženami neomezují pouze na tradiční role MIL a DIL. Všichni členové rodiny, ať už muži nebo ženy, jsou povoláni k tomu, aby se orientovali v nových rolích.

V tom rozhovoru na mě vyskočilo několik klíčových slov:

Kredit – poskytnutý za roky strávené výchovou dítěte do dospělosti.

Laskavost – nabídnutá ve jménu zdvořilosti.

Úcta – projevovaná respektem k tradicím druhého.

Laskavost – projevování velkorysosti namísto odsuzování.

Očekávání – opuštění předpokladů ve prospěch možností.

To, co jsem se naučil, je, že změna musí začít u mě a s praxí se zlepšuji. Budou tu začátky a přestávky, protože jsem koneckonců člověk. Ale vím, že neviditelné ploty se mohou vypařit. Budu v těchto lekcích pokračovat v praxi. V naší rodině je nové vnouče. Všechny nás spojuje svou sladkou nevinností a radostnými úsměvy a já jsem se naučila, že ať se děje cokoli, kompas mého srdce se přiklání k lásce a je jí víc než dost.

Tuto esej napsala Christie Nelsonová, třetí generace San Francisca, dlouholetá obyvatelka Marinu a autorka knih Woodacre, Dreaming Mill Valley a My Moveable Feast. Se svým manželem žije v domě sládka pivovaru San Rafael z roku 1880. Her novel Beautiful Illusion releases May 1, 2018.

More From FIRST

For Stepmoms, Meeting Others in the Same Boat Can Be a Lifesaver

3 Things I’d Tell My Extended Family If I Got the Chance

For Years, My Mother-in-Law and I Bonded Over Coffee — Until One Day We Didn’t

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *